Bude lepší když mě budete považovat za řadovou krávu.

Duše

8. října 2010 v 14:45 | Pleague Rat |  Psavice
dobře, tak tohle jsem dost sesekala. Říkalo to moc věcí moc přímo. XD
No dobře. Možná už mi hrabe.

Pád, pomalý, jak už to bývá když jsme vyděšení, nebo vyděšení být máme. Ale ona vyděšená nebyla, smrt pomalu nakukovala skrz cáry mlhy, které jako by tu byly vždycky a všude. Díky nim viděla jen bílou tmu. Byla ráda že nevidí. Její život byl tak trochu smutnější než obvykle bývá.
Její oči prozrazovaly, že zažila smrt, zažila zradu nejlepších přátel, zažila lidský křik který se jí vryl do srdce tak, že už nikdy nezapomene. Ano, ti lidé. Křičeli, ale ona nebyla schopná jim jakkoliv pomoci. Byla svázaná. Svázaná vlastními rozhodnutími. Už nikdy. Už nikdy nebude tak slabá aby kvůli jedný ráně přes čumák přestala pomáhat! Ne, tenkrát to bylo jiný. Ale co! Zničili jí život, a co na tom?
Něco přece. To že byla teď tady, nikdy by to neudělala kdyby….ne!
Už toho nech! Utápět se v sebelítosti je blbost!
I potom co jsi to udělala?
Ptala se sama sebe, ale odpověď nepřicházela. Vzdala to, už podruhé dneska.
"Fajn, stejně tady nikdo není. Tak sakra! Odpovězte mi někdo!! Proč je na mě svět tak krutej!! Byla jsem v pohodě než jsem ho potkala! Kdyby to nebyla Lucka kdo mě s ním seznámil, kdyby to sakra nebyla moje nejlepší kmoška!!!"zařvala na mlhu okolo.
"Ty to opravdu myslíš vážně?" zeptala se mlha.
"Jo! To ti to neni jasný?"
"Někteří se chtějí vrátit do života. Ty ne?"
"Ne? Už jsem i užila dost."odpověděla a přestala padat. "Tak tedy ne." Řekla mlha. Něco se stalo, cítila že je něco špatně ale bylo jí najednou lehčeji. Zakřičela. "Co to děláš??!" zeptala se mlhy. "Osvobozuji tě. Odejímám z tvé duše ty utrápené kousky, černé jako sama temnota."
"To jako že mi kradeš duši?"
"Jen z části. Věř mi, bude to lepší. Pro tebe."řekla mlha. Hned po vyslovení těchto slov už cítila strašlivý tlak v těle, duše z ní opravdu odcházela a brala s sebou všechny zlé vzpomínky a pocity. Byla zase volná.
"Co se s tou duší stane?"zeptala se. "Tam dole, odkud jsi přišla je stále svět, stále se tam rodí děti. Jedno z nich dostane tvou duši….teda ty kousky které chceš zapomenout." Zněla odpověď. "A..ale to nemůžu dopustit! To dítě bude trpět! Je to kruté!" zakřičela do mlhy "Nedokázala bych to přenést přes srdce!"
"Nic už s tím neuděláš. Tvá duše už je pryč."
"Ano, možná…." Obklopilo ji světlo a její tělo se rozpadlo v prach.
Někde daleko odsud, na Zemi, se právě narodilo dítě.
Nezdá se vám, že je štěstí když se narodí dítě? Čisté, jako napadlý sních, beze hříchu, bez vědomí že něco jako strach, lži a smutek vůbec existují?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama